Podporujeme obnovitelné zdroje. Ale když se má větrná elektrárna stavět za naším domem, názor se mění. Proč? A je ten strach oprávněný?

Větrná energie je jednou z klíčových cest, jak snížit naši závislost na fosilních palivech a zvládnout klimatickou krizi. Přesto se u každého nového projektu opakuje podobný scénář – odpor části obyvatel, petice, obavy. Co za tím ve skutečnosti stojí?

Podle sociálního geografa dr. Bohumila Frantála z Akademie věd ČR, který se dlouhodobě zabývá výzkumy veřejného mínění a vnímání krajiny, nejde v naprosté většině případů o skutečné ohrožení – ale o kombinaci emocí, mýtů a nedostatku informací.

Největší strašák? Vizuální dopad

„Lidé se nejčastěji obávají toho, že větrné elektrárny naruší charakter krajiny, že už to ‚nebude ono‘. Nejde přitom o reálné riziko, ale o velmi subjektivní vnímání,“ vysvětluje Frantál. Dvě třetiny dotázaných označují právě změnu krajinného rázu za hlavní důvod nesouhlasu.

Další obavy – například ze snížení hodnoty nemovitostí, hluku nebo dokonce infrazvuku – se opakují, ale podle výzkumů se ve většině případů nenaplňují. „Zvláště technické mýty jako ovlivnění televizního signálu, počasí nebo zdraví se drží spíše díky dezinformacím, než že by vycházely z reálných zkušeností,“ dodává.

Hlasití odpůrci nejsou většina

Frantál také upozorňuje na důležitý jev: většina lidí projekty pasivně akceptuje nebo podporuje, ale nevyjadřuje se veřejně. V debatách proto často dominuje „halasná menšina“, která má silnější motivaci odporovat. „To, co vidíme v médiích nebo na veřejných projednáních, často nereprezentuje skutečný poměr názorů v obci,“ říká.

NIMBY? Možná spíš MIMBY

Zatímco dříve se mluvilo o tzv. NIMBY efektu („not in my backyard“ – ne na mém dvorku), dnes je častější tzv. MIMBY – „maybe in my backyard“. Jinými slovy: lidé projekty neodmítají, pokud dávají smysl. Záleží na parametrech – kolik elektráren, jak vysoko, jak daleko od domů a jaké přínosy to obci i lidem přinese.

„Pokud je projekt dobře připravený, transparentní a komunikuje výhody – například podíl na zisku nebo finanční příspěvky do obecního rozpočtu – lidé ho často přijmou,“ vysvětluje Frantál.

Z odporu k přijetí

Zkušenosti z Česka ukazují, že v mnoha obcích se vztah obyvatel k větrným elektrárnám postupně mění. Po několika letech provozu lidé přestávají vnímat větrníky jako narušení a začínají je brát jako běžnou součást krajiny. „Mluvíme o tzv. efektu familiarizace – tedy zvykání si. S tím přichází i větší důraz na pozitivní přínosy,“ říká odborník.

Klíč k budoucnosti? Důvěra a fakta

Podle Frantála je cesta k širší podpoře větrných elektráren jasná: otevřenost, komunikace a konkrétní přínosy. „Lidé potřebují vědět, že z projektu něco budou mít – nejen globálně, ale i konkrétně ve své obci nebo domácnosti. A hlavně musí mít důvěru, že projekt je férový a nebude jim škodit.“

Větrné elektrárny nejsou řešením všech problémů. Ale pokud je postavíme na správných místech, s respektem k lidem a krajině, mohou být silným pilířem čisté a soběstačné energetiky.